Hostem u Becherů - Jiří Dědeček
Termín: 26. 09. 2014
Čas: 19.30 hodin
Misto: Interaktivní galerie Becherova vila
Setkání s písničkářem, básníkem, spisovatelem a autorem četných rozhlasových a televizních pořadů Jiřím Dědečkem. Komorní večer s hudebním doprovodem.
Jiří Dědeček – s francouzským šarmem Hostem u Becherů
Po krátké odmlce se v Becherově vile vracíme s komorním pořadem, ve kterém se veškerá pozornost soustředí vždy na jediného protagonistu. Pro pořádek připomínám, že Hostem u Becherů již byli v loňském roce Jiří Štěpnička, Pavel Nový, Marek Eben a Ladislav Gerendáš. Všechny jmenované spojuje skutečnost, že jsou jednak nepřehlédnutelnými osobnostmi hudebního, divadelního i filmového umění, ale především mají nebo měli pracovní či osobní vazbu na Karlovy Vary. Nejinak tomu bude i s dalším vzácným hostem – Jiřím Dědečkem.
Jiří Dědeček, který se v Karlových Varech narodil a prožil zde část svého dětství, disponuje mimořádným množstvím dovedností a talentů. Písničkář, básník, spisovatel a překladatel vystudoval nejprve na Univerzitě Karlově knihovnictví a vědecké informace a posléze na FAMU scenáristiku a dramaturgii. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu - pro zajímavost uvádím, že v minulosti stáli v čele tohoto klubu např. Karel Čapek, Jiří Mucha nebo Ivan Klíma. Literární tvorba Jiřího Dědečka je velmi pestrá, od románů, básní, fejetonů až po knihy pohádek pro dospělé a jejich děti - jako kupříkladu dva nejmladší počiny z roku 2012 Pohádky o malé tlusté víle a z roku 2013 Život a cesta hrocha Obludvíka. Příznivce současného českého výtvarného umění potěší, že obě tyto publikace ilustroval Petr Nikl.
Nutno říci, že číst texty Jiřího Dědečka je opravdu čirá radost. Jeho cit pro jazyk český je obdivuhodný. Není jistě nezbytně nutné, abychom vedli v běžném životě dialogy jako pan Antonín Důra se svými přáteli v Rozmarném létě, ale kdybychom kolem sebe slýchali tu a tam alespoň některé vytříbené věty Jiřího Dědečka, bylo by potěšení řečníkům naslouchat. A nikterak nepokulhává ani obsah. Vtipné, jemně ironické, skvěle vypointované fejetony představují v podstatě malou vlastivědu, zeměpis i společenské vědy ve zkratce od časů totalitních až po trochu skřípající, ale svobodnou současnost. Poetické i trochu ráznější mluvy se můžeme dočkat v písních Jiřího Dědečka. Na hudební scéně působí dlouhou řadu let, dnes samostatně, dříve ve dvojici s Janem Burianem. Postupně se propracoval od písní na okraji folkového žánru, které sám označoval jako nátlakový šantán, přes interpretaci francouzských šansonů, songy s pražskou tématikou až po nejnovější jemně „punkové“ album „Prší nám do campari“. S muzikou a básnickou tvorbou je mnohdy spojená i překladatelská činnost Jiřího Dědečka. Věnuje se intenzivně textům Borise Viana, šansonům Jacquesa Brela, Edith Piaf, Georgese Brassense, ale přeložil i životopis J. Lennona a některé texty Beatles.
Na ochutnávku od všeho se můžete těšit v Becherově vile v pátek 26.9. od 19.30.
A teď už jen, aby se mu u nás líbilo dobře (viz níže).
Ivana Klsáková
Líbilo se mi u vás dobře www.dedecek.cz, blog
28.05.2009 - Už dávno nehorlím pro znovuzavedení českého jazyka do médií, zejména do FM rádií a nejrůznějších televizních stanic. To jsou místa, u nichž se musíme se ztrátou mateřštiny smířit a obětovat její krásu (jakož i hloubku myšlenky) rychlosti sdělení. Sorry, říkám krátce a rychle, ačkoli by se možná patřilo říci Je mi to opravdu líto, ale nevidím cesty ven.
Když dnes zatoužím mluvit už jen a jen krásnou češtinou, pomyslím vždycky především na krajany v Užhorodu a vůbec v celé Podkarpatské Rusi, které jsem předminulý týden navštívil. Dostal jsem se mezi ně péčí ředitelky Českého centra v Košicích, doktorky Kateřiny Novotné, jejíž akční rádius v propagaci české kultury obdivuhodně daleko přesahuje hranice svěřeného teritoria. Sešel jsem se s užhorodským Klubem T. G. Masaryka, jehož členové na mne hleděli jako na svatý obrázek a hltali každé moje spisovné slovo.
Předseda Klubu Ivan Latko mne potom provázel městem a jako o překot mi ukazoval domy, jejichž architektura mile připomínala šťastné časy první československé republiky. (Ironií dějin v jedné z nejkrásnějších budov pracovala za sovětských časů místní KGB…) Zavedl mne dokonce i k mírně oprýskanému červenému požárnímu hydrantu na nábřeží řeky Už, který tam – plně funkční! - trčí z chodníku a nese pyšný letopočet 1930.
Musela to být opravdu šťastná léta, myslím si nejen já, ale především zdejší obyvatelé českého původu, jichž je v Užhorodu okolo 800 rodin! V klubové místnosti visí na čelní stěně mapa předválečného Československa i s apendixem Podkarpatské Rusi jako odkaz na dobu, kdy se jim dařilo nejlépe. Laskavá, maloměstsky provinční atmosféra města i mně zcela uhranula; dokázal jsem si představit, že bych v Užhorodu žil. Není to koneckonců od Prahy tak daleko, jenom něco přes 700 km.
Místní pamětníci si mezi sebou s jistou hořkostí vypravují jako vtip, kolik už se jim za život podařilo navštívit zemí, aniž by ovšem kdy opustili Užhorod: ČSR, Maďarsko, SSSR, Ukrajinu… Doufám jen, že už se žádným takovým způsobem stěhovat nebudou, i když pro současnou Českou republiku by zrovna tito ryzí a pracovití lidé s hlubokým vlasteneckým cítěním byli opravdovým požehnáním.
Když se mne potom ptali, jak se mi mezi nimi líbilo, potlačil jsem touhu vyhrknout krátce a rychle Super!, jež se mi dralo na rty, a jak jsem byl rozpačitý, v dojetí jsem odvětil komickou školní větou: Líbilo se mi u vás dobře. Doufám, že z ní krajané nebudou napříště vycházet při výuce spisovné češtiny…
